Chtění je jako rakovina, rozrůstá se z jednoho bodnutí, z jednoho místa prolne vším...
Černočerná kapalná, odřízni kus, doroste víc, upusť z přetlaku, cítíš, jak se plní...

Tvář jako maska, dotkni se, pukne, dovnitř, do těla, ze slunce padne stín do zavřených očí, na kůži... do kůže... Stojíš nade mnou, vím to, i když se nedívám, hořká a slaná, vlasy nad čelem do pramínků, skápne z nich moře, když se nakloníš, v tomhle slunci stín nechladí, jen se dotýká... Prolíná chtěním...

V tvrdosti slunce dotyky měknou.

Černá se střádá.
Přechází den, teď to udělej.
V měknoucích stínech v paměti tvrdost slunce. Jen jeden dotyk. Do nárazu.

Na kameni, na břehu, na zdi, na stole mezi střepy, mezi nohama tebe, na střep rozražená tebou...