19. 6. 2006

Nekonečno 11

3.
Nekonečné ticho samoty. Za běžných okolností docela dobře snesitelné, naopak leckdy vítané. Matčiny poučky o nenahraditelnosti spánku před půlnocí nepadly na úrodnou půdu, dcera velmi záhy po svatbě došla k názoru, že vůbec není špatné zůstat vzhůru dlouho přes půlnoc právě kvůli příjemnému luxusu nerušené samoty. Že nejsou až tak špatné časté služební cesty manžela a že má cosi do sebe nejen pohodlná samota v rozměrné manželské posteli, ale i samota v tichu volných dní, kdy jsou děti u babičky a vracejí se až s večerem, štědře vybavené zásobami sladkostí a rozjívené jako malý hurikán, co rázem otočí klid bytu vzhůru nohama a všude za sebou zanechává nepořádek a otevřené dveře.

Otevřené dveře. Možnost přecházení z místnosti do místnosti, každé jiné a vybavené tisícem různorodých zbytečností. Možnost ty věci brát do rukou, jen tak, že jsou, nebo že jsou potřeba uklidit, po někom jiném... Druhá varianta podstaně méně oblíbená, ale i ta najednou krutě postrádaná. Postrádaná stejně jako malý hurikán, změť hubených kolen a loktů, když v letu od dveří rovnou k televizi na moment proskočí otevřenou náručí, Bylo to super, mami, otisk dvou sladce zapatlaných pus na tváři, ruce od čokolády kolem krku, oči svědčící o tom, že minulý večer měly dovoleno koukat do desíti, Jste zralí do vany a do postele... – No snad jim dáš napřed večeři, ne? Co máš s tou ledničkou, to nemůžeš říct, přece víš, kam máš jít, když potřebuješ na novou... A taky bys už měla konečně něco udělat s tím malováním... Strop v kuchyni žlutošedý kouřem tisíců cigaret, co tam vyhořely od posledního generálního úklidu. Roh nad sporákem v designu červené pepito, podpis malého sopečného výbuchu, daň za spíž plnou kečupu z nadúrody rajčat od tchýně. Obdivuhodně vitální tchýně, už léta osaměle žijící vdova, tchýně jako hybná síla materiálního rozkvětu rodiny, spolehlivá a nevyčerpatelná zásobárna námětů k neodkladným činnostem. Měla bys... co kdybys... nemohla bys...

Samota není zlá, jen nečinnost v ní. A nejistota. Kdy, jak... Dlouhá ponorná řeka myšlenek, stahujících srdce do bolesti stesku, do podzemí...

Za ty nekonečné, navzájem splývající hodiny pod krunýřem myšlenek si zvykla vsedě na matraci mimoděk sledovat očima jediné dva světlé body v prostoru mezi holými zdmi. Jemný vzorek devíti tabulek drátěného skla, díky řetízku s očky narušený klínem čistého průhledu na nebe, a bělostně hladké obliny výlevky. Samota není zlá, jen nečinnost v ní, v té nečinnosti myšlenky běží a běží, krystalizují do monologů a tříští se do dialogů, skutečných i neskutečných, neuskutečnitelných, ve světě hluchoněmých... –  Mít tak ten blok, co se ztratil beze stopy, dal by se v něm sepsat přehled všech cizích slovíček, toulajících se bezprizorně kdesi v hlavě – pochytat je, ulovit a někam zavřít, aby na ně bylo vidět, seřadit a přiřadit... mít slova... nebo aspoň u těch mezinárodních najít oble houpavou výslovnost, je to stejný princip jako učit se (kdysi...) francouzsky, taková pohmožděná latina, eljen... sajlenc... – Občasné zvuky za dveřmi, ale obdélník dveří žádné světlo do tmy ticha nevnášel, a to ani když se tu a tam otevřel.

Bodnutí nad žaludkem při zvuku odemykajících se dveří ve večerním tichu bytu, v tichu, v němž vedle v pokoji konečně zmlkly věčně se hašteřící dětské hlasy – ti dva, ač přivedení na svět s rozdílem několika let, drží spolu jako siamská dvojčata, ve všem a proti všemu, a přesto mezi nimi neustále propuká krvavé soupeření o kdejakou hloupost, od rána až do večera, kdy odpadají uprostřed nedořešených sporů – málokdy je okřikuje manžel, cepování dětí je její starost a navíc zvuk jeho klíčů se často ozývá o hodně později, po několikadenní nepřítomnosti. Náhlá vlna hřejivého tepla z očekávání, až blikne světlo v předsíni a v tom světle se objeví stín mužské postavy, nejznámější a nejvítanější postavy na celém světě. Už se naučila, že není rozumné vrhat se v té vlně radosti k němu a zahltit ho existencí manželky, toužící po projevech náklonnosti, po možnosti podělit se o všechno, co se během jeho absence událo. Unavená tvář, morousovitě nepřístupná, není ideální odrazový můstek pro vzájemné porozumění. Napřed vydechnout, pustit z hlavy práci a dát si kafe, Chceš je v kuchyni nebo v obýváku? – pak teprve začíná být šance na očekávaný dotyk, úsměv... Už dávno vzdala představy, že by se v té tváři dala hledat kdovíjak pevná opora při zakolísání duševní rovnováhy, z iluzí o manželství jakožto přístavu jistoty vystřízlivěla brzy po svatbě, když zjistila, že pro ženskou náladovost a přecitlivělost nemá pochopení ani ten nejvíc milující muž. Občas zoufalá samota cizince ve vlastním domě, samota z poznání, že i ve stejném jazyce mohou dva lidé mluvit naprosto odlišnou řečí. Občas bolest z nedostatku projevů lásky – po pár letech společného každodenního života se oboustranně vytrácí potřeba dávat najevo tak samozřejmou věc, jakou je manželská láska. Někdy to bolí hodně, nicméně bodnutí nad žaludkem při zvuku klíčů ve večerním tichu se vždycky dostaví a spolehlivě potvrdí, že je všechno, jak má být.

Bodnutí nad žaludkem. Tohle světlo a tahle postava... Nepřinášely sice už nic víc a nic míň než jídlo v podobě pečiva s něčím, případně tichou chvilku nad jedním společným popelníkem – bez jediného dotyku, bez pistole a taky bez rozsvěcení, i když byla tma – a přece ten mlčenlivý klid příliš připomínal tikání časované bomby. Ještě o něco časovanější, když přijela dodávka. Kouřili tentokrát za přivřenými dveřmi, a. kouřili mlčky, jako většinou, ale nebylo to jako většinou. Možná to bylo těmi dveřmi, možná se to dalo číst v pohledu, možná, možná to přečetly jen radary... z té napjaté zasmušilosti, s jakou přišel... – A pak tam venku, dole, zavrčel motor. A ztichl.

Ruku s cigaretou si opírala o koleno hřbetem dlaně, nemusel by vidět, jak nesnadno se zvládá třes... Jestli viděl, tak stejně nic neřekl. Vůbec žádná reakce na ten zvuk, ani náznak překvapení. Jen maska studené lhostejnosti o jednu vrstvu lhostejnější... Zasmušilejší... Dívala se na ubývající cigaretu naproti a poprvní porušila zásadu nikdy nezačínat hovor.
„Death?“ zeptala se a hlas se jí kupodivu nezadrhl. Zato se maličko zadrhl stín naproti, pak mu v očích přešlo světlo, světlo s účinkem neobvykle hřejivé vlny, světlo smíchu. Nejen kvůli výslovnosti.
„No,“ řekl klidně. Zamyšleně dlouhé potáhnutí, než z mnoha variant odpovědí vybral slova, o nichž se dalo soudit, že by jim mohla rozumět. „Change.“

Koho kam vyčenžujou... - Palec u cigarety a pak brada, tam ven...
Ale jen tak ze sentimentu ses rozloučit nepřišel...

Nepřišel. Tentokrát něco měl.
Měl fotografii. Jen jednu.
Po hřejivé vlně bylo veta.

Taky zeleň zahrady, zdařilá momentka v měkkém protisvětle, velmi krátký expoziční čas omezil hloubku ostření na pár metrů a potlačil pozadí na neurčitou zeleň, náznak živého pohybu, s nímž se pohledná blondýna, které se až ve věku více než třiceti let konečně podařilo být šťastnou matkou, obrací do objektivu, aniž o tom ví... Portrét matky s dítětem. Ty zlaté náušničky dostala maličká holčička teprve nedávno. Při křtu.

Tohle jsem fotila já...

Dívala se mrtvě na snímek, co taky, tady není čemu nerozumět, nemám IQ 5...

„Your kin?“
Ani pokrčení ramen, IQ 5, s pohledem, co nejde odtrhnout...
„Your family?“
Co se ptáš, když to víš...
„Where‘s that number?“
Odtrhnuto, oči do očí, nač se přetvařovat při tom zoufale beznadějném zavrtění hlavou... Kam až půjdeš... Bouchnutí vchodových dveří...

Zamáčkl ten kousíček u filtru a sáhl do kapsy. Klíče od auta v mírně zdvižené dlani. Mlčky, jen varovný pohled... Střelcova přítomnost vedle v kuchyni se už přeslechnout nedala – tak jak je slyšet sem, je slyšet i odsud. A jeden z těch prstů, co jen tak zlehka drží odraz momentu štěstí, jen tak zlehka klepne vedle hlavičky s zlatými náušničkami.

„Silence...?“ ujistila se spíš jen pohybem rtů než hlasem. Znovu se usmál, ale to varování v pohledu zůstalo.
„Wise woman.“
Tak to nevím, co znamená...

Odešel, aniž by si ověřoval pochopení, takže to asi nebylo až tak důležité. Adieu. A jestli se už neuvidíme, tak že mě netěšilo.

Výlevka – moje všechno.
Dá se do ní i zvracet.

Žádné komentáře:

Okomentovat