Nekonečno 8

Další návštěva zase až ráno. A zase ji zastihl nad výlevkou, Slyšíš dobře, že už dlouho teče voda... Snaha o udržení alespoň základní čistoty, rozumně v tričku a šortkách. Tady se na dveře dámského budoáru neklepe... Převlékání pod dekou, zarputilé přepírání toho mála oblečení po jednotlivých kusech, nikdy do naha, blesková očista se vzpomínkou na přepych ručníku - v tropickém vedru se to dá zvládnout i bez utírání, koneckonců on to při občasných krátkých nepřítomnostech na postu hlídacího psa nedělá jinak. Možná definitivně umřu hlady, až jednou někde na břehu ztratí i tenhle klíč...

K snídani plátek toustu s plátkem sýra. Nic moc, ale musí to stačit. Na přežití stačí málo.

Díval se a dobře viděl sušící se kalhotky. Díval se, dokud nedojedla, červená rozpaky a taky vztekem. Jedna cigareta na usmířenou. Mlčenlivá, stejně jako následná dlouhá chvíle soukromí na matraci. Ono ti to docela vyhovuje, že se nemusíš namáhat mluvením, s hluchoněmou... K obědu hamburgr a cigareta, polední klid až do soumraku, k večeři tousty se sýrem. Žádné coffee, když nechceš, tak nechceš... Skoro ji to začínalo mrzet, kousala mírně připečenou kůrku bílého chleba a dumala nad tím, jestli by nebylo lepší občas se neplánovaně vyspat, než se připravit o jednu z mála věcí, kterým opakované požívání na chuti neubere.

Díval se a čekal, jako obvykle mezi jídlem a cigaretou.
„Bathroom?“ zeptal se pak.

Klozet ne a bathroom ano? To jsou skoky... No, ne že bych po tom neprahla, ale co budeš chtít za tuhle velkorysost?

„Bath?“ Zkrátil to. Zřejmě si váhání nad odpovědí vysvětlil trochu jinak. A zřejmě lepší než ztrácet čas slovy je... názorná ukázka. Vrátil se za okamžik a hodil jí ručník. Nabídka spíš jako rozkaz. Nabídka by se přijímala líp.

Neměla odvahu ani zdržovat obouváním sandálů. Popravdě, teprve až překročila práh dveří, uvědomila si, že tuhle část výstroje na hladké dlažbě sluncem vyhřátého domu úplně přestala užívat. Šla před ním bosky, s prsty zaťatými do neuvěřitelného ručníku a s odevzdanou hrůzou v duši. Ne všechny muže odrazují měsíčky, byť už končící, už skoro žádné, tohohle třeba ano... Ženská s rozbitým obličejem, nic moc, ale pořád ženská a zřejmě jediná ženská široko daleko. Příliš mnoho příliš dlouhých hodin...

Okna zatažená žaluziemi chrání kuchyň před slunečním žárem a okolní krajinu před spatřením. Koupelna, sprchový kout za moderním zvrásněným sklem posuvných dveří, nad sprchou totéž okno protkané drátky, jaké už důvěrně poznala. Totéž zamknutí zevnitř, i v koupelně je dost věcí, které se dají použít všelijak, nenechá ji samotnou s tolika lákadly. Vpravo umývadlo se zrcadlem...

Žena nikdy neprojde kolem zrcadla, aniž by se do něj podívala. I když ví, že rozumnější by bylo to nedělat. Nevidět skutečnost, která v zrcadle vypadá vždycky ještě hůř než v nejtrudnějších představách... Kde je ta rozesmátá tvář v zeleni zahrady, čisté jasné rysy tak mladě vypadající? Rozbitý obličej..., jaký musel být včera, když dneska je takovýhle... Při předklonu nad výlevkou měla pocit, že otok kolem rány na obočí se už trochu ztrácí, ale asi to byl jen pocit. Rozhodně neztrácel na barvě. Na čele místo indického znamínka štěstí insignie otisku zdi - skupenství miniaturních stroupků bylo na pohmat drsné stejně jako ta zrnitá omítka na zdi, takže o něm věděla. O těch nezadržitelně přibývajících šupinách a bolestivých puklinách na rtech věděla taky. A věděla, že to všechno jsou kazy, které se časem - pokud je čas - zahojí a ztratí se.

Pokud je čas.

Za zády v zrcadle náhle druhá tvář. Střih a zoom, zhmotnělá noční můra, ani jedno hnutí mysli nenechá bez připomínky, že existuje, že vidí... I soukromí pohledu do zrcadla prolomí, všude je, je a dívá se... Jediná tvář, která viděla, jak se to stalo. - Oprava: Vlastně moc neviděla, ale ví... - Díváš se, jaký jsi udělal dojem?

„Hard luck...“ řekl.

Tyhle vaše fráze... Se štěstím to mělo společného máloco, ale tvrdo tam bylo dost...

Zaklapl za ní zdánlivě diskrétní přepážku a nechal ji o samotě pod božím okem leskle kovového oválu, perforovaného bezpočtem dírek a v mírném náklonu kousek od zdi s tichou trpělivostí shlížejícího na boj mezi vděčností a strachem. Stála a uhranutě zírala na chrom pákové baterie, červenomodrá značka, warm - cold... Není to tam napsáno, kdoví odkud se to v hlavě vylouplo... Fén, fén na vlasy... Téměř nepoužívaný na rovné vlasy, co se místo složitého upravování do účesu dají jednoduše stočit v hrsti a stáhnout gumičkou...

Škrtnutí zapalovače, přes průsvitný vzorek skla viděla obrys, velký stín opřený o umyvadlo, když schovával krabičku do kapsy a bral mezi prsty zapálenou cigaretu. Rutinní klid, jasné sdělení... Asi tak na pět až šest minut.

_(další)