Nekonečno 21

5.
Amnestie.

Toust a plátek šunky, kontrola kruhů pod očima, Coffee? zeptal se. Než si v duchu přebrala, nakolik je ochotna podstupovat některá rizika, zasmál se nedůvěřivému váhání a bylo po nabídce. Částečná odúmrť s bezpečnou kulisou televizního zpravodajství a zanedlouho po sérii krátkých, a tudíž neškodných snů bageta bez nabídky coffee, zato s cigaretou. I like to smoke, you like to smoke... – Taky se tady nudíš, hlídači... Kdypak bude koláč? Pomalu opadající odpolední vedro, pak klíč vytažený ze zámku, něco přes půl hodiny a pizza. Horká, dal si tu práci a počkal na cinknutí mikrovlnky. Počkal s cigaretou, dokud s nezastíranou chutí nedojedla první teplý příděl na přežití a nezapila ho vodou z kohoutku nad výlevkou. Výlevka – moje všechno...

Možná ho přitom napadly podobné myšlenky, možná k nějakému rozhodnutí došel už předtím, než sobě i jí zapálil. Těžko říct, protože kouření se odehrávalo mlčky, jako většinou, a jako většinou dokouřil o něco dřív. Muži obvykle kouří rychleji než ženy, při sdílení tohohle zlozvyku s kterýmkoli mužem uhasínala nedopalek cigarety až jako druhá. Jenže s kterýmkoli mužem nikdy tak ostražitě nehlídala sebemenší změnu, každou okamžitou odchylku od normy, každý detail v pohybu, hlasu...

„Bath?“

Hubená, snaživá a smířeně poslušná. Než si došla k výlevce pro ručník, zdvihl popelník a cestou ho za jejími zády odložil na kuchyňský stůl. V koupelně se na okamžik protáhl před ni a zavřel klínek okna. Žádné větrání, žádný pavouk... žádné záminky. Žádný pohled do zrcadla, zastavil ji mimo, ale netřeba se vidět, živoucí noční můru.

Zapálil si opřený o umývadlo a klepal popel do kanálku ve spádované dlažbě.

Šumivá voda v nepřetržitých proudech všude po těle, nádherně hebce teplá... Teplá pizza a teplá voda, balzám na balzám... Vlasy v pěnivé vůni měknou a vrací se jim jemnost, srdce stejně jako hlava už snad ani smířenější být nemohou. Možná ani nejsem, neexistuju, jsem jen řetěz snů, střídavě lepších a horších, střídá se to, jako se to střídá celý život, jenom o něco víc a rychleji, tak proč se týrat už dopředu, proč si neužít ty kratičké milosrdnější úseky, byť klamavé, proč si je kazit děsem z toho, co zákonitě musí přijít, co nejde přeskočit, z čeho se nepůjde vzbudit...

Pára potáhla zrcadlo dechem slepoty, ztratilo svou moc nelítostné upřímnosti, dá se před ním postát a počkat, než se větrací průzor znovu pootevře přístupu vzduchu a pavouků. Dá se smířit i s tichou ostražitostí hlídacího psa za zády, nevymazatelnou jako vlastní stín, bude tam stejně, ať na něj budu myslet nebo ne, bude tam jako ty nezúčastněně přítomné oči ve snu, už nikdy se ho úplně nezbavím...

Záraz u kuchyňské linky, Coffee, napůl se zeptal, napůl nařídil a bylo to, jako by řekl vždyť už to znáš... - Tyhlety večerní kávové dýchánky... No, aspoň se mi tolik nebude chtít spát... Odložila ručník tam co tehdy, mlčky ho vzal a hodil dozadu na stůl vedle popelníku.

Tak sis to dal dohromady...?

Stál jí za zády, zatímco chystala dvě coffee only, dvě napěněné hladiny a čtyři bílé kostky propadávající pěnou do zániku, jo, už to znám... Na zamíchání by možná stačila lžička trčící v plechovce, jenže vytáhnout druhou z příborníku má svůj význam... Nepřekonatelně dráždivé nutkání využít nabízející se příležitosti a podívat se...

Je tam. Malý, zašlý nenápadný nůž na škrábání brambor. Tam, kde patří být. V přítmí napůl vytažené zásuvky, vedle vidliček, lžic, lžiček a příborových nožů, deset centimetrů od prstů, sahajících pro lžičku na coffee, už jen pět... Sáhnout o pět centimetrů vedle, sevřít a otočit se tam dozadu a bodnout, ne škrábnout špičkou, vší silou bodnout, nestihla bych to, byl by rychlejší, vší silou prorazit přímo do těla...

Odhodilo jí to ruku, jako by se dotkla rozžhavené plotny. Malý nepatřičný pohyb uvnitř, má to nožičky...

Stál jí za zády, kde jinde, a celou dobu na tohle čekal, na to, až se o něj ta záda v odmrštění děsem zarazí, pochopila to, když zásuvku povytáhl o něco víc a s klidem tam sáhl. Mělo to nožičky, spoustu tvrdých drápkatých nožiček, a taky klepeta a oči vystupující z okraje krunýře...
„For you,“ řekl laskavě.
You dislike spiders...

Mutant z vesmíru, zkostnatělý pavouk...

Dvěma prsty bezpečně za okraje krunýře držel hýbající se krabí končetiny. Deset centimetrů nad rukama ztuhlýma ve vzduchu. Pět. Ruce se sklopily. I mutant. Pět centimetrů nad loktem, nad kůží uhýbající paže, jako když si dítko hraje s autíčkem, brrm brrm nahoru, I dislike stupidity... Od tebe to sedí... až na rameno a pak kolem něj pod bradu, couvla by, jenže jako obvykle není kam, není třeba osmi končetin, aby past sklapla, stačí tělo za zády a závora ruky opřené o linku místo o zeď, jako tenkrát... A ještě o něco výš, ukázat mutanta víc zblízka, zblízka před oči... Už ne, do tváře ne...

Škubla sebou do strany, otočka s očima křečovitě zavřenýma, zády ke krabovi, pryč od něj, od kuchyňské linky, od všeho, vší silou skrze závoru, neprorazím... roh zásuvky pod žebry a zoufalé máchnutí do prázdna po záchytném bodě kdekoli za hranicí té pasti.. a úder do hřbetu dlaně, jeden z hrnků proletěl nad linkou jako malá kometa s temně vřelým chvostem, spařujícím všechno živé okolo, všechno do ucuknutí... Krabí drápky škrábly po krku...

Někdy se lepší sny mění v ty horší pozvolna, někdy skokem. Tenhle skok byl pád k zemi, propad všemi mantinely a skrze ně dolů, ramena, lokty, kolena jako jedno do sebe smrštěné beranidlo prostorem uvolněným hroutící se pastí a vzápětí žabí odskok pod otevřenou zásuvkou... Pryč...

Daleko ne. Ačkoli nečekaným útokem zlomený v pase, reflexy v rukou mu fungovaly dobře, zvlášť v té, co mu z ní vyrazila kraba. Neproklouzla dál než na konec linky. Na délku ruky chycené za zápěstí., až to v rameni škublo.

Taky byl v klubíčku. Nepřemožitelné dlouhé tělo  v pokleku, dravčí obličej na chvíli svraštělý... Takhle vypadá tvoje bolest... Zásah do citlivých míst, další bod pro outsidera. Ale tam... tam ne, jenom tam ne... mužské ego... No stupidity... No more... Hodně přesný zásah... Hodně nechtěný zisk bodu.

„Sorry,“ hlesla v upřímné hrůze.

Výraz naproti to nezměnilo. Jen se natáhl stranou a odchytil přebíhajícího kraba, bokem neochvějně mířícího někam do tmavé skuliny pod nábytkem. Pomalý návrat do rovnováhy, dá-li se za rovnováhu považovat ten blízko země zatuhlý předklon se škvírami očí zabodnutých kdesi v rohu...

„Sorry, please...“ Sorry, sorry, sorry, tohle jsem nechtěla, tohle přece musíš pochopit...
Vzdušnou cestou poslal kraba do dřezu a konečně se nadechl. Nadechnout se...

„Excuse me...“ Copak neslyšíš, že to myslím vážně? „Excuse...“

„Tss...“

Někdy stačí pouhá intonace. Umlčí i na vzdálenost dvou natažených paží, umlčí nadobro, do děsu viny bez polehčujících okolností, do poslušného čekání, než soudce bude schopen alespoň vstát... Zatím to prodýchává a mlčí taky. Nehýbat se, nerušit, už žádný nerozumný spouštěcí faktor, trpělivost růže přináší, sorry, please, sorry...
Zaškrábání v nerezovém dřezu – klouzavá bezmoc zajatectví drápků uprostřed hladkých stěn, na dokonale hladké tvrdosti se ani drápek nezachytí - a v čárkách očí naproti pořád žádná změna. Pohnul se – neřekla nech mě, jen zadržela dech, ale záchvěv děsu se přenesl až do zápěstí a pohyb zarazil. Vteřina... dvě...? - Zvedl otevřenou dlaň, mezinárodně jasné gesto.
„Sit, okay?“

Nerozumím a nevěřím, ani za mák ti nevěřím, ale vypadá to fantasticky...

Nejdřív nad sebou zastrčil příborník, aby se mohl narovnat, aniž by si o něj urazil hlavu. Urazí ji mně... O půl kroku blíž už v kleče jen na jednom koleni. A pak s rozvahou, v dokonale plynulém oblouku volné ruky... Tou rukou...
Téměř to nezabolelo. Téměř. To jen klouby hřbetu ruky zastavily na tváři a maličko ji pootočily... Jen zastavily...
Zavřené oči neviděly víc než začátek toho oblouku, neviděly zpomalení na jeho konci, neuvidí nic, co nechtějí vidět...

Nechci se dívat...

"Look at me."

Bez výsměchu. Bradou náznak směru k zemi, trosky spadlé komety.

„Do it.“

Sbírala střepy, napůl v ochromení, dlouho trvá, než člověk uvěří, že zlý sen skončil, na lícní kosti ještě pořád pálící cejch... Že už nepřijde žádný další úder, teď..., naráz, zezadu, jako exploze z ticha, tak jak nepřišel před chvílí... A ne hřbetem ruky, ale z druhé strany, jednodušší, přímější, rychlejší... Spolehlivě by si po něm rozbila obličej o kuchyňskou linku...

Věděl přesně, co dělá. A já necítím nic než vděk, vděk za velkorysost trestu... Naučil mě přemýšlet podle jeho pravidel...
Kouřil a díval se, mlčky ukázal, kam se střepy a kde je hadr, a nakonec směrem k varné konvici. Voda v ní ještě zbyla. I kraba ze dřezu odklidil, když viděl zaváhání v potřebě umýt si ruce mezi vytíráním podlahy a sáhnutím po hrnku. Jeden trest stačí. Cukr a bič.
Na další pokývnutí si poslušně došla pro ručník a poslušně převzala tu spadlejší, studenější vrstvu pěny.

Zapálil si, sám. A díval se, než dopila.

„One man...“ řekl nevěřícně. „Calamity... The white wife...

Posluž si...
Očividně tu zábavnou raritu nedokázal pustit z hlavy.
Stejně houby vím, co je vajf, ale ptát se tě nebudu, tu radost ti neudělám...

Calamity...

Nedá se mluvit s někým, kdo o to nemá zájem. Komu stačí vědět, jak uhodit.

_(další)