2. 11. 2006

Představa první.

V znehybnění uprostřed těl, ruce, nohy, hlavu drží, na kůži vtisky jejich kůží, jen toho jednoho ne, toho, co vchází, přímo, odnikud, jeden po druhém jdou...

Představa druhá.

V znehybnění v nevidění, v nevědění, v mlčení, stah kolem zápěstí, dokořán otevřená dotykům odnikud, odevšad, nikdy až do konce, až k nenávisti dorostlé čekání konce...

Přestava třetí.

Nad ním, vydaným mi v znehybnění, v nevidění, v plném vědomí otočení poměru sil, ne proto, že to chtěl (jak to udělat...) Dotýkat se a nedotýkat, dívat se, jak dýchá, jak nedýchá, jak čeká a nedočká se... Nechat stoupat chuť roztrhat ho jeho zešílením na kusy, vzít si z něj, i co nemá... Čím později, tím víc...


Možná je to o tom. O tom přerušení oboustrannosti toku. Jen z jedné strany. Zrušit vliv, pod kterým se člověk mění, přechází na druhou stranu a hledá, chce splnit, mýlí se... Tápe...

Mít jen sebe. Vnímat jen sebe. Vládu. Čí je. Čas na vnímání. Na trpělivost. Vynucenou. Kdyby lidi věděli, jak strašnou sílu má trpělivost, děsem by se...


Voda ve vaně stoupá. Dneska nechci rychle, nemám ani jednu z těch představ. Chci pomalu. Tak pomalu, jak se lidi k sobě blíží s tím stínem smutku v sobě, pomalu prolínat, mít čas... Sprcha bez hlavice, proud horké vody pod hladinou hladí, jen okolo hladí, neútočí, prolíná... Nehýbu tím proudem, jen sebou, kolena zapřená o stěny vany, neživá litina se zahřála, nestudí, sama sebou pomalu hýbu, pomalu, pomaličku, otvírám se a téměř znatelně kroužím pánví horkosti proudu naproti, aniž si to uvědomím, pak už víc, oboustranný proud, co se vzájemně nachází, vnímá, jak stoupá...

A pak, během pár vteřin, dojde teplá voda.

Bojler nemá trpělivost.

Žádné komentáře:

Okomentovat