Na zemi tlustá plocha molitanu místo postele, hlouček pomalých mluvčích zabalených v peřinách. Rozhozených jako figurky na šachovnici, ti dva tváří v tvář přede mnou jsou koně, na dálku tři krát dvě zalomeného tahu ke mně, pěšákovi jiné barvy, ten za mnou je věž. O políčko za mnou. O políčko, na něž nevidím.
Už dlouho jsem si to nedělala.
Jedna peřina pro dvě sousední políčka.
Letmý, téměř neznatelný dotyk dvou těl, přiblížený měkkým ohraničením tepla, tak neutrální, tak vzdálený, dotyk prostorů, a přece čára mezi nimi.
Mluví se, poslouchám. Usmívám se na koně. Cítím věž. Na svém čtverci váží tah.
A pak ho udělá. Jen nepatrné přiblížení, dýchnutí...
Mlčky, prsty jako dech mi přejely po boku níž, dechem prstů stažená zámraza na okně, shrnutá stranou, na holé sklo, na holou kůži, na holé vydání se... Pěšák s puklinou souběžných stehen, jako dech vrůstající vtištění se do nich...
Tak poď...
Usmívám se na koně.
Obličej povrch periferie.
Tak poď...
Z dechu vzrostlá tvrdost... Váhá... Pohnu rukou, dotknout se jí... Je tam, tam ve tmě, kde nikdo nic nevidí... Obličej povrch, jinde je střed... Teď...
A pak se jeden z těch naproti zvedne, i ten druhý. Dva kroky, zastaví se a smějou, Vy tam pod tou peřinou šukáte, je to možný...
Pod rukou se mi ztrácí tvar. Uhýbá. Mizí.
No a...? říkám.
Pootočím se, i on se usmívá, rozpaky, všepopírající rozpaky, nejistota toho, kdo neví kam...
Proč...?
A tak to udělám. Já sama. Obrácená zpátky od něj se k němu měknoucímu vtisknu já, oči zavřené, stehna pootevřená, jen trochu tuhosti mu dlaní vnutit a pak nasměrovat, podepřít ho prsty při průchodu...
A mít to... Aspoň v představě... Mít Všem navzdory, přes všechno okolo, věž, co bere pěšáka...
Jo... Poď...
Sen, v němž jsem snila. Jako tolikrát ve skutečnosti.
O úžasu, propadu, podstatě, daru...
O mužem zlomené nejistotě ženy.
I sny mi krade realita...
s diky taky. Taky jednou za zivot.
OdpovědětVymazat:)moc pěkné
OdpovědětVymazat