Nekonečno 38


Krásný den, jasný. I přes utlumenou ozvěnu střepů v hlavě, přes otupělý závoj chemického nedospání. Měkké odpolední světlo v pokoji s doširoka otevřeným oknem jako svátek vlídnosti, nepoměrně příjemnější než beznaděj tmy obehnané prkny. Nicméně ta vlídnost končí na hraně postele, nohy za ní jen tak ležérně poskládané a zaškrábání v plicích při nádechu...

Cena za lepší bytovou kategorii je definitivní ztráta soukromí...

A nejen ztráta soukromí. Není řetízek jako řetízek. Tenhle splní účel líp než obinadlo, provaz nebo kus hadru, neřeže to ani nestahuje, jen občas trochu zatlačí na kloubech, když se nešikovně posune, a přetrhnout ani přeříznout se to nedá, zato se to dá rozpojovat a spojovat... Jenže jsou na to potřeba dvě ruce, jak si ověřila, když jí hadí oči nečekaně poskytly chvilku osamění. Chvilka pro šikovnost zubů. Zuby nestačí, válečkovitá spojka řetízku je ze dvou do sebe zasunutých dílů, a když se nestisknou dvakrát dvě minizápadky na obou dvou těch dílech současně, díly se vůči sobě nepootočí... Ani o kousek, natož skoro o třistašedesát stupňů... Jen spojka celá se protáčí, volně na otočných očkách řetízku...

Ignoruje zákmit, s nímž ji přistihl, ta chvilka byla opravdu kratičká... Tak sis to vyzkoušela...?
 
S kysele hnilobnou pachutí v puse po včerejšku není chuť ani na ten čaj, co přinesl.

Na cestu I need jí řetízek rozepne, ale nesundá - není třeba ho sundávat, prostě se omotá dvakrát kolem téhož zápěstí, náramek místo hodinek, až bude hotovo, zase se rozepne a zase zapne... Všechny geniálně vymyšlené věci jsou vlastně velmi jednoduché. Tohle se dá rozpojovat a spojovat donekonečna, kdykoliv, kdekoliv a jakkoliv podle úvahy, aniž by to se to muselo kvůli chvilce amnestie sundávat, je to doslova pořád při ruce. Je to napořád. For ever.
 
For ever... for every day... - Vrátilo se to. Pořád se to vrací, I keep it in mind... Z paměti jde občas něco vygumovat, vydřít třeba i za cenu díry v tom místě, ale z hlavy se to neztratí, nikdy se nic úplně neztratí... Jen to často splyne do chaosu, jako ty nápisy na kosmetických a hygienických výrobcích, ne woman is always, ale every woman to mělo být...

Barel s dešťovou vodou. Ač cesta zpátky vede jinam než předtím, pořád vede kolem něj. Ledacos člověčího z člověka opadá, když na to přijde, ale nic a nikdo nevygumuje tak zarytý rituál, jako je mytí rukou po záchodě... Nebo jedné ruky a jedněch ze zábalu vyčuhujících prstů...

Podivný neartikulovaný zvuk nahoře za zábradlím, když z té ruky nabrala do úst... Co je špatně...?

Koncentrát znechucení se pohnul z verandy dolů. Vždyť nepiju, jen si vyplachuju...
Je pravda, že po dvou dnech horka už voda chytila pach dobře uleželého návesního rybníka...

Když se pod verandou odhrne zdánlivě jen tak u paty domu odložená hromada černých smyček gumové hadice, objeví se pod ní kohout. A voda z něj skrze tu hadici teče a teče a teče...

A na verandě slunce peče a peče... V jednom rohu. V druhém je stín. Tím menší, čím víc se slunce sklání... Území pod verandou hlídá pes, nebo oba, třeba když ten druhý proudem vody z hadice odstřeluje z auta kusy bláta. Území za verandou dovnitř hlídají síťované dveře, co se po každém průchodu s klapnutí samy zavírají. Území na verandě hlídá Šaman, v tak klasickém houpacím křesle, až se chce smát, tak strašně se sem nehodí... Ale dobře se na něj dívá, z rohově podlahového odložení přímo na oblouky ohýbaného dřeva kolíbající se sem a tam a sem a tam a sem a tam a sem... v tichu... V tichu, v němž zaškrábání v krku od proužku kouře nad houpacím křeslem není z nikotinu...
Děravě laťové hraničení toho posledního území je praktické, je skrze něj vidět - a je k čemu připnout řetízek, když z dohledu zmizí úplně všichni. I šamanovo křeslo se dohoupalo samo...

Ale je to jedno. Stejně je to jedno. Jestli jsou ruce tak nebo tak. Při tíze v nich, v nohou, v hlavě... Ta únava je tak strašně velká, že kdyby předtím (před jak dlouho?) tu vodu, co jí pustil, nepřišel taky zastavit, možná by u proudu z hadice, po naprosto mechanickém použití, seděla doteď, polonahá, bez pohybu, jen tak, a dívala se, jak teče...

Před právě rozpojené ruce nastrčil něco jako vločkovou kaši.
Nemůžu. 

„Wish you to die of hungry?"

Hungry, to byl pro změnu ten japonský elektronický minipes, co řval hlady, dokud neumřel. Nebo dokud mu nedošla baterka. Jenže člověk nefunguje podle programu, nikde nic nepípá o nějakém hladu, tahle baterka došla už dávno, ani nepípnu, není tady výlevka...

Jakési varování, těch už bylo tolik...
Nerozumím...
 
„Look at me!"

Z hlasu se zastavila krev v žilách, tedy jestli tam předtím ještě nějaká vůbec... Nejsi... neexistuješ... A já taky...
 
„Look..."

Bylo to o hodně tišší.

Nepohnul se o píď, za celou dobu toho monologu proti zavřeným očím se nepohnul o píď, přestože přetlak zloby v něm by se dal krájet... Proto ty oči zavřela, pro to, co mělo přijít, v prodlevách krátkých slov, v mezeře nádechu za nimi... Je snadnější čekat to s očima zavřenýma...

Možná právě proto, že to čekala...

Je snadnější se podívat, když nic nepřijde. Jen ticho čekání. Na oči do očí.

„Eat..."

Dvě lžíce. Tři. Než to začlo bobtnat na jazyku. Jalovina. Mlíko to nevidělo...
Ale aspoň to tolik netlačí proti žaludku.
A jemu to stačilo. Tomu upřeně nehýbajícímu se naproti.
Dobrý kompromis.
Život je o kompromisech.

Nekonečně dlouhé stmívání. Spát...? Jak spát v něčí neustálé přítomnosti...
Stačí k tomu mít jednu plochou bílou pilulku.
Některé nabídky nejsou určeny k odmítnutí.
Cvak. Tma. Cvak. Světlo.
Chlad rána, škrablavý závan z cigarety. Obojí je zrádné, nutí k zakašlání, k tápavému hledání něčeho, pod co by se daly schovat ledové nohy. Hlava jako střep, je lepší to světlo nevidět. Neslyšet. Nevnímat čas...

„Now..."

Čas letí smykem, už je teplo. Nepotřebuju I need... Nepotřebuju nic...
Škublo to v rameni.
Jen mírně. Posadit se. Rozepnout řetízek.
Look...
Vlasy na zátylku ještě nestačily uschnout, triko s několika vlhkými skvrnami, jak se přilepilo na mokrou kůži...
„Mare?" zeptala se nejistě.
"What?"
Tohle asi nebylo správně, už kvůli té výslovnosti... Asi...
„Latina." Wrong, očividně. „Antika. Caesar, Catullus, Horatius, Ovidius, Cicero..." Náměsíčně plynulá automatika, jako u maturity... Z latiny jsem měla za jedna, víš? Per aspera ad astra... Qoud licet Iovi, non licet bovi...
Dívá se na ni zblízka, na zajedna to nevypadá.
„Sorry..." Vybavilo se mi to...! Taková radost, mátožné máchnutí rukou v opravném pokusu. „See...?" Nebo sea? Jak je to s výslovností... Možná jsem měla říct The...
Maličko uhnul hlavou a zachytil zápěstí - zbytečný zásah, neměl to být dotyk, jen ilustrační směr k mokrým vlasům, jenže i náznak dotyku je už mimo pravidla. Tu výsadu má pouze někdo. Quod licet... Výsada nedotknutelných.
„Yeah... I see."
Tak The...
Ještě nepustil, ještě pořád drží v šachu to pošetilé mávnutí, jako by se rozmýšlel, jestli bude adekvátnější další vodoléčba nebo rovnou svěrací kazajka. Jen tak mírně dopředu vztažená ruka, na jen tak mírně naskočeném svalu obloukovitě vroubkovaný fialovočerný přeliv, černá krajka zubů seřazených jeden vedle druhého uvnitř něj...
Mimovolně, z toho držení na bezpečnou vzdálenost, natáhla prsty, to ony samy se natáhly, jako by si chtěly sáhnout, na to místo s krajkou, napůl nevěřícně, napůl zaskočeně.... A pak se zas stočily zpátky. Některá gesta...
Jen tak se díval.

Nahnědlá placka k snídani. Nebo k obědu?
Nemůžu...
Jen tak se díval.

Není tak špatná. Ta placka.

A slunce a stín na verandě a pak za hodinu druhá půlka placky a nutkání učesat se, když do vlasů občas foukne vítr, je to příjemnější učesanými, jak pohlazení... A pak croissant...
Po malých kouscích, sotva tak pro dítě, jemnější pečivo než croissan už se koupit nedá, ale i to vázne na jazyku jako vata, placka se na patro tolik nelepila. Leda každé sousto zapíjet vodou. Nebo to do té vody v hrnku rovnou namočit... Milk? - Nevěřícně si to v duchu zopakovala, že se nepřeslechla. Ty máš mlíko...?
Měl. Skoro celou krabici, ale půldeci do hrnku místo vody pro začátek stačí. Sám upíjí přímo z krabice, zbytky jídla balí do celofánu. Už žádný úklid oknem ven. Za další hodinu další kousek croissanu a dalšího půldeci milk v hrnku, za další hodinu plátek sýra, za soumraku kousek vařené ryby, ryba...! - snědla skoro všecko, všecky ty kousíčky, co mlčky přikázal... 
Přikazoval s mírou. Nezvracela.

„Lie down."

Taky mlčky, s očima vší silou otevřenýma, dokud to jde. Stín naproti čeká a trpělivě sleduje, jak to přestává jít, dej mi ty prášky tři a už se neprobudím... Ani dva nedá, jeden je až dost, jen v dálce čísi prsty, co kloužou po tváři a zavírají oči. Kdybys měl způlky tolik citu...

Další den jako ten předešlý, ale je to lepší, o hodně lepší. I celý další den, ani hlava už tak nebolí a dokonce byl ten den jakýsi delší, síla snů nakonec vyhrála nad silou pilulky a záchrana probuzením přišla o pár hodin dřív. Tělo si zvyká. Pilulka s rýhou zabírá pomaleji a účinek je kratší. Ještě párkrát a nepůjde to bez ní vůbec, nebo bude jedna málo...

Večer, oči zavřít až za chvíli, sama, bez prstů, dýchat co nejklidněji... Však ta ještě pořád všudypřítomná otupělá únava je dostatečná na mrtvou nehybnost i s pilulkou za zuby...
Neskutečně dlouho, než se zvedl a odešel. Aby šlo napůl rozpuštěnou, zkrodovanou pilulku vyplivnout.

Zato do rána ještě kus chybí, když přijde probuzení v křeči, napůl, jako v horečkách. Některé sny se opakují donekonečna, jen s nepatrnými obměnami. Tenhle byl o nespočtu pater, míjených v nezadržitelně narůstající rychlosti, jenže opačným směrem, nahoru, nahoru někam, kde už žádná patra být nemají, panelák není mrakodrap, chvěl se a houpal jako ta výtahová kabina, z níž kdesi pod střechou utekla, čím dál rozmáchlejší výkyvy, náklon podráží nohy klouzající po hrozivě šikmé podlaze, dlaně u země hledají, čeho se zachytit, rohu zdi, výklenku dveří do chodby... - není to zemětřesení, jen rozkmit nestabilní výšky ve větru, špatná statika... Všichni se vysypem z oken jak semínka z makovice... Do toho výtahu nastupují jiní lidé, nedělejte to..., měla by jim to říct, ale už je pozdě, strop kabiny pohlcuje černota šachty, zející díra - chybí tam dveře... Dívá se, jak ocelové lano probíhá drážkou kladky... jak poskočilo a vyjelo z ní - a slyší ty lidi, slyší je... ten křik hrůzy... hlasy propadající se dolů řízly do srdce... Jsou tam děti... tělo zkroucené děsem... Moje děti...
Volají Mami...
 
Nedokáže si uvědomit vlastní ruce, ale ty cizí ano. Cizí mlčenlivě klouzající ruce, zavírající oči i ústa.

_(další)