Nekonečno 43


Stalo se z toho pravidlo. 
Z odpoledního nafasování bot a pokynu jít. Dopředu. Někam. Z plavání podél břehu a zkoušení, jak daleko... Jen s malými obměnami. S variantami. Třeba že cest tam a zpátky je víc, kratších i delších, a dají se jít více způsoby, v žabkách, nebo bez nich, pomalu, rychleji a taky co nejrychleji, do posledního dechu a rozedřených chodidel, kolen i dlaní proti kopci, to když po lýtkách zezadu cvaká pes a nedovolí zastavit a za ním se kdosi jízlivě směje, poté, co se plavání až příliš vymklo dálkovému ovládání a na břehu pak bylo až příliš málo pokory... Téměř žádná provinile poslušná pokora, přímo z očí do očí, jak na ni čekal přímo tam, u hromádky s oblečením, už ne na molu, odkud se předtím zvedl a přešel, zatímco pes obíhal jezero po břehu, tak, jak ho poslal, tentokrát už doopravdy poslal... - Nenechá mě vyjít na břeh nikde jinde... - Zvedl se a přešel čekat tak pomalu, tak děsivě plynule pomalu, že ledovost vody prorazila až k srdci, ale když člověk ví, že nezbývá, než s nárazem na dno o to dno zapřít nohy, odrazit se a jít...
Nežebrat. Vím, že to bylo moc. Tak mě tady máš, vím...

Nevím, proč to vím, ale vím, že nahou mě neuhodíš...

Neuhodil a ani se jí nedotkl. Ani když se na kývnutí bradou oblékla. Čelem k němu.
Jen potom znovu poslal psa. Zezadu. A smál se...

Bavil se.
Žena potřebuje vnímat, muž se bavit.

Až nahoře, na kraji lesa pod domem ji nechal v trávě polykat pukající plíce, pálení v hrtanu a svalový třes. Místo cigarety překusoval stéblo té trávy a díval se do slunce... Klidně...

To byl čtvrtý den a svalová únava se z prvotní až křečovitě bolavé ztuhlosti začala rozkládat už docela přijatelným způsobem. Příjemným tím pocitem, kdy tělo říká „pracuju, sílím...", kdy nejen v pohybu, i v klidu, v uvolnění nechává vnímat každý kousek sama sebe, každý úpon šlachy, svalu, každý tonus jemně se měnící v rytmu dechu, každý úder srdce, každý milimetr kůže... I bez dotyku...

Nikdy úplně bez dotyku. Kůže se pořád něco dotýká, i když třeba jen tráva, látka, záhyb, šev oblečení nebo jen závan vzduchu, i nehybnost vzduchu je jen zdánlivá, dotýká se v miliardách v bilionech mikronárazů tepla chladu pohybu molekul procházejících skrze póry, a když si člověk dá pozor, vnímá to, vnímá jak kůže dýchá, žije, připravená a přijímající a dávající ty dotyky...

Slunce a pohyb vracejí život zombiím.

Taky se ten večer vrátil obřad s pilulkou. Ruce do řetízku na noc... Ty vlastně vůbec nepřestaly, jako úplně nepřestaly ani sny nad ránem. Spát jen napůl se nedá vydržet dlouho, zvlášť když člověk začne padat fyzickou únavou, ale usnout přes den mu nedovolí...

Rise... Get up...

A pareo, střídavě s košilí bez rukávů k džínům, obojí má cosi do sebe, když oživlá kůže přestává být úplně bílá, jeden večer spálená ramena a úžeh z holé hlavy, raší na ní vrstvička jemňoučkých osin, kéž by i jinde byla jen taková vrstvička, do koupelny vstup zakázán, k holicím strojkům, žiletkám... Když použiju tu jednu tehdy ukradenou, hned mi ji sebere... Možná i s celým jezerem... Tak aspoň že nitě je pořád z čeho tahat, dentální nedentální, a času bohatě na oškrabování zbylých ploch zubů nehtem. Od té doby, co se vrátily i večerní cigarety ve dvou, je nutkání po ústní hygieně ještě citelnější...

V Pretty Woman se Richard Gere musel dobýt do intimity koupelny, aby našel Julii Roberts s dentální nití. Tady je to jednodušší. Intimita nulová. Stačí prostě vejít. Nebo se jen pootočit. Aby viděl. Jednou, dvakrát...
Kartáček na zuby nemá. Nebo nějaký navíc. Ale má žvýkačky.

Hm...?

Druhou až za odměnu. Za umytí nádobí. Pod dohledem, bez nožů.
Vzpomněli si oba.
Jen se pousmál, když okolo jejího ramene zezadu nataženou rukou jedním plynulým obloukem shrábl do dlaně střenky kuchyňských nožů. A když pootočila hlavu, aby viděla ne ty nože, ale jeho... - Téměř hřejivý pocit lepší varianty známého, narazit na to lehce jízlivě shovívavé pobavené pousmání, téměř až k odpovědi hřejivý pocit, a možná tam i nějaká odpověď byla, bezděčná, podprahová, podle toho, že se v tom dvouvteřinovém zastavení očima pousmál o maličko víc...

Jak málo je věcí, kvůli kterým se doopravdy musí mluvit...

A jak je příjemné, když mají věci řád. Řád jako linky, jako osnova, uvnitř které se člověk může pohybovat, aniž by měl nával zvracení z letu vzduchoprázdnem. Uvnitř které může osahávat její prostory, nedefinované prostory, a definovat je, posunovat... A ohlížet se... Srovnávat před a po posunu...

Je příjemné žít v řádu. Při nejistém posunu dává klid jistoty, že je kam se vrátit... Že je.

Vyšší level. Prostor v řádu.

_(další)