31. 7. 2008

Nekonečno 44



Ten večer na verandě. Večer s očima plnýma slunce. Slunce neklesá, to jen odshora dolů hledá nejpřímější cestu do očí, slunce, co vchází do očí i skrze zavřená víčka, skrze ně, skrze čelo a rty, skrze celou tvář vchází do duše...

Z dálky vcházejí i zvuky. Zvuky stokrát tisíckrát nechávající běžet řád beze změny ztrácejí na síle. Na ostrosti. Šustění trávy pod psíma nohama, temně skryté strojovité vrčení, klapání síťových dveří i dvířek od auta, zaskřípění plechu, šustivé drhnutí smirku, zdeformované útržky melodií z přehrávače...
Po chvilkách, ale pořád tam ve stodole něco dělá a pořád si k tomu pouští přehrávač, rádio nikdy, nikdy žádný hlas hlasatele, nikdy žádné zprávy... A to vrčení, ten stroj... - Občas ho chodí krmit. S kanystrem. Kanystr se krmí hadičkou z barelu ve stodole, zvláštní pohled na Dravčí protáhlou tvář  ještě víc propadlou  v rutině nasátí a ucpání palcem... Odplivnutí... V barelu uvnitř stodoly není voda. Voda uvnitř domu teče z kohoutku, ale bez zatopení v ohništi se neohřívá. Světlomřivé žárovky se rozsvěcejí, jen když je důvod... Vrčení se ozývá jen někdy.
A kroky.

„Don't sleep..."
A je pryč. Jen šel kolem.

Šaman někdy je, někdy není. Drží se stranou. Nezasahuje. Vlastně není, ani když je. Neříká nic. Jen v očích mu občas blikne, na holou hlavu se ještě nevynadíval. Ale to asi nikdo. Olezlý klobouk, co jí před pár dny na rozpálené verandě s tím bliknutím v očích mlčky připlácl na hlavu, jí zapadl až do půl uší - způsob, jakým Šaman odvrátil smíchem pukající nehybnost tváře stranou, byl velmi, velmi povědomý...
Klobouk je na nic. Příliš velký. A čpí. Vždyť stačí hlavu občas polít vodou. Proti vedru. Zvykne si. Hlava. Všechno je jen o zvyku...

„Don't sleep..."
Stojí v tom slunci. Slunce už tak nízko nad lesem, že ho začínají požírat vrcholky stromů.

Před pár dny tam u vody, když stál v slunci a díval se dolů, požíralo slunce jeho.
Požralo mu celý obličej, celou horní půlku těla. Žhnoucí bez plamene. Požár, požár od slova žrát. Nezbyde nic, žádná podoba, jen obrys a hlas... Rise... - ...Uškvař se někde... kousek po kousku v plamenech... - Dotyk plamene uvnitř sebe sama, jak dávno to bylo, strašně dávno, jiný čas, jiný svět, tam v tom prvním domě, nejen v tu noc, v níž jen tak ležérně polosedě na stole mezi dvěma nádechy z cigarety jedinou větou smetl do plamene všechno, úplně všechno... Babe...
 
Nevím proč, ale vím, že se už nebudu ptát... Nechci...

„What's going on?"
Naklonil v tom slunci hlavu na stranu, dívá se, čas je zrádný, když ho člověk přestává vnímat, přestává si uvědomovat, jak dlouho se co děje v nehybnosti, jak dlouho letí, letěla která myšlenka a jak dlouho se ten druhý už dívá... Na ten let... - Na co že se to ptal? 
Nikdy se to nenaučím zvládat...

Tohle slunce mu sedí v zádech. V kříži. Tvář jasná, zřetelná, jen zdola nasvícená, od ramen do půli nohou zlatězápadová aura, požár žhne nízko a tvář, byť vyrýsovaná do chladu ocelové haly jako vždycky, je v tom světle přece o něco měkčí, lidštější... Jako ten nádech v hlase před chvílí. Opravdovější...

Možná slunce ví nejlíp, kdy a kde co ukázat. I neukázat...

Klepnutí krabičky. Hmm...?

Už dávno jí dotazy ani příkazy neopakuje, nezjišťuje, jestli rozuměla, nakolik rozuměla. Pozná i bez odpovědi a zařídí se, sdělí jinak nebo nechá být, vždyť je čas. A je tak málo věcí, kvůli kterým se člověk doopravdy neobejde bez mluvení...

Je čas. Hodně času. Možná ani nikdo neví, kolik až...
Možná.
Maybe...

„No word?" zeptá se pak jízlivě u cigarety.
Ne, žádné, ani jedno, Ta, co jsem řekla, byla k ničemu...
 
I Aj nýd se dá říct mlčky, i to na ní pozná beze slov...
Zasměje se, pořád ještě jízlivě. Ale už jen mírně. I když v tváři ten rozdíl vidět není. Ale je to už jen docela, docela mírně. A nebo já to už tak necítím...

Poslední paprsky slunce nasvěcují ruku s cigaretou. Obě ruce, ležérně na kolenou, ležérně vsedě na podlaze. Ruce s kostnatě pavoučími prsty, v kterých je všechno, Spider..., I like you like..., tichost úderu hřbetem i tišení děsu dlaní... - Ruce a tvář, v obojím je totéž, v žádném z obou o nic víc ani o nic míň, jen často co z vnějšku v jednom nevidět, prozradí se v druhém...

A v tom jednom je všechno.

Žádné komentáře:

Okomentovat