6. 2. 2011

Nad ránem přišel, nad ránem odešel.
Nikdo nesmí vědět, když tu spí.

Tři hodiny, čtyři...

Tři hodiny na spánek, hodinu na mě. Ráno to dlouho trvá. Mně. A on dlouho vydrží, nekonečně dlouho, vdírat se, dívat se, nechat se... protože ranní erekce je falešná. Jen je, nic víc. Nic z ní. Uvnitř mě nezapulzuje...

Já jednou, on vůbec.

Nevadí.

Nic není zadarmo. Jedno oželené pulzování za to, že i ve spaní chlap tři hodiny drží ženskou u sebe, neber to...

...

Stavil se ještě navečer, na chvilku.

"Co to tu předvádíš sousedům?"

Zatáhl žaluzie.

Navečery chtivostí dychtivostí. Vonící tělem zpod oblečení. Zpod pracovní kombinézy padající k zemi tíhou všeho toho, co nosí muži v práci po kapsách...

Nechal mě jeho i sebe svlíct ze všeho.

A pak si nelehl.

Na měkké posteli mi bylo mlčky dáno vkleče dodělati, co chybělo z rána.

Až do sladkoslano hladkoštiplavé chuti na jazyku.

"Nedáš si ten puding od včerejška?"

Smál se...

Tak zas za týden.

Pracovní overal má spousty kapes. Zůstaly po něm na zemi ležet dvě desetikoruny.

Nic není zadarmo.

Orál za dvacku, no neber to...

4 komentáře: