17. 10. 2015

Jsem s ním v posteli.

Jsem s ním v posteli a dívám se. Jak leží, jak spí.

Před měsícem se mi stýskalo. Často předtím se mi už stýskalo. Většinou jsem se uchránila té chyby, abych mu to mejlem sdělila.
Protože jsem věděla, že když se neuchráním, vyloží si to jako nátlak. Mejlová komunikace není komunikace. Je to jen odesílání zlomku možných znaků, pro něž má každý svůj vlastní překladový kód.

Ale vždyť už spolu spíme víc než rok…

Překlep. Psíme místo spíme.
Ale vlastně psíme.
Má psa. Miniaturního psa, věk osmnáct, barva bílá, stav karoserie úměrný stáří.
Když spíme u mě, spíme nad ránem rozdělení žárlivým psem a zalehlí společnosti dechu chtivou kočkou. Žárlivě syčící na toho psa.

Postel metr čtyřicet, je supr spát na ní sama.

Pes se koutkem oka dívá, když to děláme.
V noci si lehá mezi nás. Hlavou k němu, prdelkou ke mně. Obvykle se poslušně otočím ke zdi.

Vždyť už spolu spíme víc než rok…

Občas. Dvakrát do měsíce.
Nebo jednou.
Když to potřebuje on. Ne když já.

Ráda i za málo, tak proč se hašteřit kvůli pitomostem. Netlačit nevyčítat vykřičník.

Nepsat do mejlů, jako třeba před měsícem, že bych ráda byla s ním...
To bylo špatně. Moc špatně.

Pocit křivdy z nespravedlivosti je zvláštní, dlouho opakovaně pomíjí, pak už jednou ne.
Další víkend přijel.

Týden v sobě hledat stopy zmizelé hřejivě něžné náklonnosti, divit se, jak dokonale zmizela. Litovat, že zmizela. Nelitovat, že zmizela.
Chtít vědět, jestli sucho letním vedrem vyprahlé rozpraskané bažiny pookřeje pod vláhou vlídnosti, když třeba jen tak mrkne a řekne…
Kdoví, co řekne. Vlastně by ani nic moc říkat nemusel.

Ani neřekl. Přivezl flašku vína. Bílýho.
„Přece piju červený…“
„Tak se naučíš pít bílý. Bílý je zdravější. Kde máš ovladač?“

Pes ležel v nohách postele na chlupatým potahem čerstvě povlečené peřině, jeho dvounožci pili bílý víno, sledovali fotbal, a když Češi dostali druhý gól, byl sex. Uspokojivější než výkon českých fotbalistů, jako vždycky, technicky, už se známe, víme co a jak. "Uff, mám dost." Udělal se a přepadl na druhou stranu do nohou postele ke psovi. "Moje děťátko, my tě budíme..."

Usnul objímající psa.

Seděla jsem zády u zdi a pomalu stydla, v nahotě, teplo ale jinak bylo dost. Dívala jsem se, jak spí u psa, co kdyby nebyl věkem olezl, mohl by být imitací plyšového. Dřív asi byl.
A hledala, kde mám jaký cit. Nejen ten hřejivý. Jakýkoli.

„Bylo vidět, že to děláš ráda.“ Před rokem na odchodu od něj, pes u něj v náručí, tvář mazlící se se psem. Něha patřící psovi. Ne mně. Jak příjemné bylo zkusit věřit, že to třeba není tak, jak to je. Aspoň na chvíli.
Ale dotyků pro mě už nebylo víc.
Ani času.

Když mi začlo od té zdi být zima, zakryla jsem ho druhou chlupatou dekou, čerstvě vytaženou proto, že ji má rád, a šla si do vedlejšího pokoje pro jinou. Nevoněla čistotou, nebyla chlupatá ani hebká, ale hřála.

A když jsem pod ní nad ránem konečně usnula, zdálo se mi, že jsem v nějaké cizí větší vsi, městysi, dneska je moderní říkat městys, přijela jsem tam autobusem a tak trochu zabloudila, cestu zpátky k zastávce jsem nemohla najít. Ale odjet jsem potřebovala. Potřebovala.

Šla jsem po silnici ven z vesnice, že si něco stopnu, když jsem uviděla za rybníkem tu druhou silnici, tu, na které jsem správně měla být. Asi jsem někde mezi domy přešla rozdvojení a odbočku.
Nejbližší spojnicí mezi mou nesprávnou a tou druhou správnou cestou z asfaltu byla cesta bez asfaltu, po hrázi rybníka. Krajem lemovaná trávou, na straně přepadu z hráze plácek a začátek vsi, stál tam autobus, ještě nevyjel, zastávka byla tam na druhé straně, na druhé silnici.
Vešla jsem na tu cestu po hrázi, chvatem, být správně, včas, stihnout…

Uprostřed hráze zmizela tráva. Cesta zčernala. Bahno. Černočerné, jak malta jemné bahno. Dva kroky mi trvalo, než jsem si to uvědomila. Při tom druhém se bahno rozestoupilo a já propadla dolů.

Vím, že jsem zoufale mávala rukama ve snaze plavat, plavat v lavině, udržet se na hladině toho bahna, vím, že poslední pohled byl k té vsi, k tomu stojícímu autobusu, byli tam lidi, mávala jsem rukama jako šílená, abych aspoň chvilku, chviličku vydržela hlavou nahoře, nenechat nad sebou to bahno zavřít, vidět ještě, jestli si mě ti lidi všimli, třeba si všimli, viděli, přijdou mi…
Nešlo to. Nestihli by to, ani kdyby byli chtěli.
Jako malta jemná, černá, všedusící tma.

Vím, že jsem v tom snu umřela.

Vím to už týden.

Žádné komentáře:

Okomentovat