3. 1. 2016

Nekonečno 50

Na místě toho domu v mírném svahu mezi lesy možná dřív stával wigwam skutečného indiánského šamana. Z kmene, co už tu dávno nežije. V lesích už delší dobu spíš středomořsky sálajících vyprahlým vedrem než středoevropsky vonících po houbách. - Kde jsou ty lesy...? - Kde jsou ty lesy? Na prach shořely. Kde je ten prach? Voda ho vzala. Kde je ta voda...? - Ale možná to byl už od začátku prostě jen nějaký dům. Tam, co je teď z něj jen kůlna. Na náslunné straně svahu, na pozvolném přechodu do úbočí otevřeném tomu slunci vykácením stromů už zřejmě hodně dávno, a přitom ze všech stran krytý za zbylými korunami tak, že od vody ani střecha není vidět, kdo neví kam a kudy, nenajde od jezera cestu. Na cestě, kterou nikdy nikdo ničím nezpevnil, jen prostě projel, dál už nevede, odněkud nikam. Místo možná původního k zemi přilepeného srubu o jedné místnosti a jednom okně teď trámová konstrukce s verandou na pilotech a několika dělenými okny do všech stran, místo stodoly pro koně stodola pro pickup a auto s povědomou poznávací značkou, které už tam ale taky není, i auta se mění natož domy...

A někdy se naopak nemění. Kuchyň spartansky prostá, skříněk na nádobí není potřeba kdoví kolik, stejně tak pracovní plochy, tady se na vánoce velikonoce posvícení nepeče a nevyváří, omšelý odřený kus původně zřejmě podstatně větší pohovky a prastaré křeslo jako atributy obývacího luxusu, tekoucí voda a elektřina z generátoru vrcholem technických vymožeností, koupelna, co se ke koupání většinu roku nejspíš nepoužívá, leda tak k praní, jediné zrcadlo v domě za zavřenými dveřmi. Starý muž spí za rohem v té kuchyni. To, že ho cestou přes kuchyň ven není vidět, když spí, neznamená, že tam není. Když spí. Pokud spí. Sedává dlouho do noci venku. Kouří nikoli cigarety. Nebo je pryč.
Mladý muž spí na dvouposteli v téměř prázdném pokoji, ve kterém nemůže spát, když tam nespí sám.

Velikost amerických domů se nepočítá na počet kuchyní a k nim příslušející počet místností, ale jen na počet ložnic. V přízemí, v patře. Tenhle nemá v patře žádnou. A dlouho to vypadalo, že i v tom přízemí má jen tu jednu.
Jenže Dravec byl víc než dva dny pryč a pak odjel zase, ale už jen přes den a jen pickupem. A další den začaly zvuky procházející do tmy kůlny mírně připomínat víkend v chatové osadě. Tedy kromě sekačky na trávu. I bývalá žena v domácnosti zná zakvílení elektrické pily zakouslé do prkna nebo dřevotřískové desky, bzučení akumulátoru vrtačky... Tedy středoevropská žena...

Pracuješ... Ale střechu jsi přece už opravil...

V poledne přišel, s ním polední žár. Džíny starší snad než on sám a šedivější než Šaman, na triku mokré mapy, obličej spláchnutý vodou, ale na rukou a krku pod prachem od pily sem roztroušené třpytky slz kůže, pach potu.
Vůně potu. Čerstvý mužský pot, od práce...

Víš, že je dobré i slyšet, v té tmě...? Slyšet, jak někdo venku pracuje...

Sklouzl pohledem na oholená podpaží pod pareem, bez komentáře. Nechal ji jíst na verandě, slanina s vejci obvyklá k snídani, v den práce i k obědu. Když je Šaman pryč, kuchyně má dovolenou. Po obědě cigareta k plechovce piva pro řemeslníka, ostatní tu výsadu nemají, ale i tak je klid, klid a příměří...

„Let me... light...“ zvedla k němu oči, když cigaretu típl, plechovku zmáčkl a udělal krok blíž, „sun...“

Sun měl v zátylku, za rameny, do bíla propalovalo obrysy těla i oči, co se do něj na ty obrysy těla dívaly. Sun jako oheň, co nespálí, i když se skrz naskrz propálí...

„Tomorrow.“

Není tu Šaman, aby mě hlídal. A ty chceš pracovat. Muži chtějí mít na práci klid. Chtějí s ní být sami. Nemají rádi, když je při ní žena sleduje. Když vědí, že je žena sleduje. Jak jim vysvětlit, že tiché sledování není dozor ani čekání na chybu, potřeba dohlížet nad správností ani snaha mít navrch při zjištění sebemenší chybičky, ale pouhá prostá přízemní pudová fascinace tělem, účelově se hýbajícím tělem, klidným, plynulým, sehraným samo se sebou... nic tak nedělá muže mužem jako soustředěné zaujetí celého těla na jediný cíl... 
Jako při sexu...

Voní ti kůže cigaretou a čerstvým potem od práce, Hade...

Večer bylo ticho a pak byl on čistý a pes mokrý.
U jezera muselo být krásně...

A pak byl další den a už tam byl i Šaman.
A srdce při tom zjištění skokem zrychlenější, tentokrát už by to snad po polední siestě na té verandě... je tomorrow...
 Nešlo.
„Hi,“ řekl, když v poledne přišel. K venkovní budce jako vždycky, ale pak mávl rukou. Zpátky. Srdce se zastavilo.

Zpátky do tmy.

Do příšeří, nezavřel za sebou.
Zas jen ukázal rukou.
„Take it.“
Batoh, věci u něj, v něm...
„All.“
I deku.
Srdce nebuší, jen fibriluje...
U přístřešku s auty...
Nevede ji k autu.
Vede ji k domu.
Do domu.
Do pokoje.

Co se změnil.

Zůstala stát ve dveřích, člověk se musí zastavit, když se potřebuje zorientovat, v čase, v místě, v dějích...
V té velké, téměř prázdné místnosti vůbec nic nepřibylo, a přesto je menší.  Z obdélníku našíř obdélník podél. Místo, které předtím na prkenné podlaze zabírala houně, není. Ta tolikrát zleže prohlížená prkna podlahy tam nejsou. Ten kus stropu tam není...

„Now now, go on.“

Přece něco přibylo. Stěna. Ta stěna natřená podobně jako ostatní kolem, ale úplně čerstvě, stěna, která je až na samém konci vykrojená...  
Takhle se dělají přepážky pro šatny. Jak málo stačí. Jeden hranol nahoru, jeden dolů, mezi ně přitlouct přišroubovat prkna, na konci jeden kolejnicový profil nahoru, jeden dolů a ty nejobyčejnější posuvné dveře...
Tyhle nejsou nejobyčejnější, mají i západku, zvenčí. Aby šly zajistit proti otevření zevnitř.
A když se zavřou, bude tam uvnitř tma. Úplná tma, protože přepážka pro šatnu ubrala jen tolik místa, aby neubrala z počtu oken v místnosti. Celá podél slepé zadní stěny...

Nechci do tmy...

„Now...“
Netlačí, nedotýká se. Jen nenechá couvnout.

Co se má stát, ať se stane...
Tři kroky a se zalknutím v krku o devadesát stupňů do šatny.

Člověk se musí zastavit, když se potřebuje zorientovat, v čase, v místě, v dějích...

V šatně široké možná tak metr a půl je všechno tak, jak bylo bez šatny. Komoda vzadu podél venkovní stěny i místo na prohlížení prken a stropu zleže. Místo teď přímo proti dveřím. Přímo proti očím z dvojspostele, když se dveře nezavřou. Nebo když se otevřou.
Jen místou houně je tam matrace.
Matrace. Jako tam, tehdy...
Tahle matrace sice není tak široká jako tamta, ale je vyšší, od pohledu pevnější. Tuhá. A leží na ní... polštář, nevelký prapodivný beztvarý zmuchlaný, ale skutečný polštář... a složený obdélník prostěradla a povlak na tu kousavou deku...
A až zavře...


Otočila se. Impulzívní hnutí mysli někdy prostě nejde zvládnout.

Bude tu tma...

Srdce v krku se zastavilo, Nezavírej... - ale hlas odumřel, i ruce i nohy, jen oči sledující oči, protože i v těch očích naproti se dá poznat, že přijde pohyb... zasunující dveře...

Pohyb stmívání.

Zastavil před setměním. S malým náklonem hlavy, aby oči neztratily kontakt s očima.

"Oki?"

Dlaň s rozevřenými prsty položil na nedovřenou mezeru, co zbyla.
Mezera téměř na dlaň. Zasunovací dveře jdou  zajistit proti otevření i s mezerou téměř na šířku mužské dlaně.

Udělals mi pokoj a myslel na to, jak mi bude... ty...?

Až na jediný okruh dotazů nikdy neopakoval otázku. A taky nikdy tak dlouho nečekal na odpověď. Jako teď.

"Oki.

Občas člověka zaskočí jeho vlastní hlas. Z jak vroucné hloubky dokáže zaznít tichost. Opravdově.
Až pod tou rezonancí zvuku vyrazí impuls taky zvednout dlaň a na tu mezeru ji položit, z druhé strany, jako proti sobě pokládají dlaně milenci rozdělení sklem...

Nesmál se, jen se díval...
Tohle impulsívní hnutí mysli bylo jeho vítězství. Jeho.
Ať.

Všichni budou moct spát i bez pilulek.

Žádné komentáře:

Okomentovat