Nekonečno 51

Batoh i deku nechala vypadnout z rukou. A pak ty ruce v pokleku na kraji  matrace položila na tu matraci. Celými dlaněmi. Tak, jak je člověk pokládá na koberec s pěticentimetrovým vlasem, aby si ověřil tu hlubokou měkkou hebkost, tak, jak je člověk pokládá do písku na pobřeží, aby se ujistil, že je to opravdu pevná zem, že ten kus od ztroskotání uprostřed moře opravdu doplaval, že se neutopil, že to není sen...

Moc to pobřeží ale nevonělo.
Spíš pěkně smrdělo.

V pokleku s podporou ručmo snížila nos co nejblíž podezření - vcelku značná úleva, že to, co tak ukrutně nepříjemně smrdí, není sama matrace. Jako tam... tamta... Nechci na tamtu myslet... každou noc... Ne že by voněla po mateřídoušce, ale na žaludek zvedající zatuchlině vinu nenesla.

Za zády zasmání se už slyšitelné.

No co, očichávám. Každá ženská očichává.

I feny mají jemnější čich než psi, nejlepší služební psi pro hledání min, drog a zasypaných lidí bývají feny. Každá samice si musí poznat svoje mládě mezi tisíci jinými po čichu. Musí po čichu poznat, jestli je zdravé...
V tomhle případě byl nezdravý ten zmuchlaný měkký polštář a obdélníčky povlečení na něm. 
Tfuj. Kdoví kde v čem pod čím to celá léta leželo.

„You can wash it.“

Wash? Prát? V čem?

Opřený ve dveřích kývl hlavou.
„Food.“

Smrduté viníky tam nechala a zvedla se. 
V kuchyni talíř čehosi různopůvodového od Šamana - Můžu na verandu? - jen kývnutí, na verandě se sedí dobře, je tam výhled do slunce a čistý vzduch a dá se sedět na zemi s nohama křížem a talířem na nich, zády se opřít o stěnu o roh se zábradlím, dívat se... vlastně je to daleko příjemnější než na židli, vlastně vůbec nevadí, že postel není postel, bude se na ní dobře sedět, s nohama křížem...

Vyšel ven, za jedno ucho jen tak jakoby nic nesl oválnou plechovou nádobu, položil ji vedle na zem. Byl v ní smrdutý polštář a smrduté povlečení.
Na dětskou vaničku je ta nádoba malá, na lavór velká. Mininecky.

Co to...

A zas zmizel. Nejedl. Očividně jedl už předtím.

Za rohem jako by začla téct voda, asi z hadice. Ale nějak dál asi, znělo to jinak. Nebylo tam z verandy vidět a ani si netroufla. Jídlo ztěžklo na lžíci předtuchou.
Zadrhle polykala směs masa s kukuřicí a dívala se na stín nezúčastněně klidného Šamana v proutěném houpacím křesle. Zlehka klidně přikyvující křeslo, co jedno zhoupnutí do kousku slunce na verandě, to jedno přikývnutí.
Že ta špatná předtucha je správná.

Byla. 
Když přestala téct voda, přišel čistý a převlečený do čistého. A to, z čeho se svlékl, přihodil do necek. Jakoby nic. A zmizel v domě. Když znovu vyšel ven vyvrhl do plecháče další hromádku džín, košil, spodků...
Odpudivých.

Přestala jíst.


Nutně si potřebovala opřít hlavu o ruku, aby neměla pocit, že upadne. Dravčí stín znovu zmizel. Vzápětí do mininecek přidal kostku mýdla a - valchu.
Skutečnou, věkem zašlou valchu. 

Dělá si srandu...

Z opory té ruky pod tváří se podívala na něj nahoru.
Jen tak naznačil... - no co -  „Women´s work.“ 
Nic víc než se dívat a neupadnout se s tím dělat nedalo. 
Ušklíbl se už docela nepokrytě. „Good job.“

Tohle nebylo vítězství, to byl triumfální pochod Římem.

Houpací křeslo se houpalo, Šaman hleděl do dáli. Nehybně bez mrknutí oka bez pohnutí svalu ve tváři do té nejvzdálenější dáli.
I ty Brute...
 Ani jeden z vás dvou v neckách nepere...
„In cold water...?“

Zakýval prsty. Nahoru.
Zvedla se a kupodivu bez upadnutí došla s ním tam za roh, kde předtím tekla voda. Ale ne jen k hadici, dál až na konec domu. Tam na dřevěné konstrukci od začátku stála plastová nádrž. To ano. Jen nikdy se nezdála být funkční a nikdy nikoho nebylo vidět, že by ji používal.
Až dneska.
Kaluž vody pod ní, nový kohout z ní, olezlá plastová nádrž nově natřená černou barvou.
Aby se rychleji ohřívala.
Na konstrukci kolem dokola na šňůře na zatáhnutí jakási stará autoplachta.

Pilný tesař je pan Dravec. Zprovoznil i sprchový kout.

Ukázal, jak z kohoutu sundat sprchovou hlavici a pouštět vodu.
„Okay?“
Voda tekla teplá. Nádherně teplá. 
Chtěla jsem se dívat na tebe, jak zatloukáš hřebíky, protože je to sexy, a místo toho se ty budeš dívat na mě, jak peru na valše, protože to sexy není ani trochu... 

I když možná Oldřich a Božena...

Jenže Božena byla prý mladice s pletí bělejší, lesklejší než slonová kost - a já jsem tak akorát sestava kostí, už dávno ne bílá. I když mi tak říká. A už dávno ne mladá...

Povlečení a ten jakousi chumlovitou syntetikou pramálo naplněný polštář stačilo jen pořádně přemydlit od zápachu a máchaly se taky dobře. Pověsila je na sun první – dáma má přednost, a chci v tom večer spát... – ale to ostatní...
Přetěžká džínovina, když se nacucá vodou.
Přetěžké spodky muže, se kterým žena jednou spala proto, že se jí ho nepovedlo zabít, a podruhé proto, že se jemu nepovedlo zabít ji...
I´m game... 

A tak prala, poprvní v životě prala v řídkých mýdlových bublinách poprvní v životě na valše – někdy člověk loví vzpomínky na babičku z hodně dávného dětství, aby si vzpomněl jak... – Prala a myslela na to, jaký je to asi rozdíl, když při překlonu nad prádlem.. Božena měla v dekoltu kozy, já jen ty kosti... A snažila se nemyslet na to, jak jí v tom vedru i pod pareem z podpaží po zádech po páteři a dál pod páteř a uvnitř mezi stehny i po celém obličeji dolů na krk a tam, kde se Boženě stýkaly kozy, stékají potoky potu. Budu mít úpal...  – na začátku sice pod vodu strčila i hlavu, ale vlasy o výšce standardního koberce s nízkým vlasem schnou až příliš rychle... A úpěnlivě se snažila nedívat, jak tamten upíjí na verandě z plechovky piva a jen tak zlehka se dívá.

Žena potřebuje vnímat, muž se bavit...

A ruce už bolely, kůže na dlaních  nabobtnalá, bříška prstů z tisíců jehliček. Celé ruce bolely, od ramen dolů celé, i záda... Na tohle bylo občasné zaplavání si podél břehu jezera velmi chabý trénink. Velmi.

Moc se nebavil, když po druhé máchací vodě, ještě pořád teplé z černé nádrže, ale ještě pořád beznadějně kalné od mýdla a špíny z prádla, napůl vyždímané prádlo naházela zpátky do mininecek a s tím vším v náručí se otočila na druhou stranu, za dům.K lesu.

„Hey!“
Ignorovala ho.
Božena taky máchala v potoce.

Došel ji u toho potoka, ale nechvátal, i kdyby měl IQ poloviční, než měl, musel by pochopit. Ženy pánské spodky nekradou.
Došel ji v tomtéž okamžiku, kdy nad potokem otočila necky vzhůru nohama. Prádlo s plácnutím dopadlo na kameny, písek, vodu...

„Hey!!!“

I tak malý proud zvládl vzít jedny spodky. Proud v potoce pánské spodky krade.
Poslední krok přeci jen udělal rychlejší a zachránil je, když ona se k tomu neměla, No tak to už stačilo... tak nějak se díval, taky se dívala a pak se taky položila do potoka, záda pomalu a opatrně na kameny tam, kde se nevešly do proudu mezi, ruce kamkoli od sebe, zavřít oči a zadržet dech, voda je ledová, tak hrozně ledová, jak to jezero dole nikdy. Ale je to přesně to, co v tomhle vedru člověk potřebuje... Ledovou vodu, která se přelije přes tělo přes kosti, od klíčních přes hrudní po kyčelní a údolní nížinou klína mezi nohy...

Jen se to nedá vydržet víc než pár vteřin.

Z parea teče, už žádné mapy od potu, celé ztmavlo vodou. A celé se nalepilo na tělo... Celé... Božena možná měla obří ňadra dmoucí, ale jeden hendikep studená voda srovná, na těch neobřích, malých, nevisících, o to víc vystoupnou bradavky.
A taky jiná místa. Zřetelný přechod mezi holeným a neholeným...

Pořád se díval, mlčky, jak jinak. Zůstala stát proti němu.

„I want some clear too, change...“

Vypadlo mi, co bylo na těch cedulích na obchodech, jak se to vyslovuje...

Naklonil hlavu trochu na stranu, dekódovat a absorbovat, slova i tón sdělení, pak kývl o dva kameny v potoce níž.

„First this.“

Když pověsila i poslední spodky, poslední džíny, slunce se začínalo sklánět za špičky stromů – neuschne to už, nevyždímu to, už nemám sílu, ty máš... má, ale nedotkne se ženské práce přidělené ženě. Ono tohle asi stejně se schnutím nespěchá a další den tak jak tak všechno uchne nejpozději do oběda. A tady se prádlo ze šňůry v noci neztrácí. Liškám, co tu dávají dobrou noc, by nic z nic z toho nesedělo.

Na rámu pod nádrží zůstalo ležet mýdlo. Jiné než to na praní. Docela příjemně vonící, ne vlezle, jen tak maličko štiplavě svěže. To mýdlo, kterým se předtím mydlil on. Tak tím se mydlit nebudu. Žádná žena nechce vonět stejně jako muž. Konkrétní muž. Navíc muž v čele triumfálního pochodu Římem...

Přinesl něco dalšího a nebylo to na vyprání. Bylo to na change. Ručník. A triko s krátkým rukávem. Bílé. Nebo spíš jako sklonová kost, ale už hodně dávno zpracovaná. Příjemně jemná, opraná bavlna. Téměř do půli stehen. 
Čí asi. Tvoje nebo její?
Nepáchlo zatuchlinou.
Odložila si je pod rám na necky obrácené dnem vzhůru a zatáhla závěs.

Jak úžasný pocit soukromí...
S vodou, co se dohřívá na denní proud...

Mydlila se mýdlem na praní.

_(další)