Nekonečno 53

Tma a škvíra slabě bledší tmy, škvíra měsíčního světla přefiltrovaného tmou v jiném pokoji . Oči se jí budou dobře chytat uprostřed noci po probuzení. I stéblo je záchranný pás, i škvíra světlejší tmy. A na matraci s prostěradlem se leží dobře, tak dobře, že nevadí na ní zůstat ležet i beze spánku, jen ležet a nechávat uklidnit tep... v tichu...
Ticho.
V tichu všechno ulpívá.
Dlouho zní.
Dlouho.
Co se stane se světlem, když je masa stínů pohltí. V co se promění.

Sen.
Tu úzkou silničku z jedné strany lemovaly domy, z druhé zeď. Vysoká, hrubým štukem omítnutá zeď, pořád stejná, ať podle ní člověk jel jakkoli dlouho. A zákaz zastavení v té ulici, auta, co tu stojí, stojí všechna na vjezdech k domům, všechny vjezdy obsazené.
Jela pomalu dál, hodně pomalu, není to moje auto, nemám auto jako on... klasický starý sedan s rozměry trochu jako loď, s přídí a zádí stejně nízko nad hladinou, dobře sedí na silnici, jen si tak pluje, ale není s ním kde zaparkovat, není kde zastavit.
Až tam, tam na konci. Setkávají se tam tři ulice.
A jsou tam vrata ve zdi, otevřená dokořán.
Tam musím... Dolů... 
Nadjela si do těch vrat, vede mezi ně asfaltová cesta a pak pokračuje dál, dolů z kopce, rovně jako když narýsuje, a není o tolik užší než ty tři silnice okolo, do toho prostoru za zdí se běžně vjíždí, musí se vjíždět, když tam vezou někoho... pohřbít...
Zprava i zleva asfaltové cesty za zdí řady náhrobků, túje, jalovce a na výšku koberce s nízkým vlasem zastřižená tráva, musím projet hřbitovem, abych se dostala ven, ven odsud...
Zastavila v půlce oblouku do vrat.
Po té asfaltové hřbitovní cestě pomalu vzhůru stoupá policajt. V černé uniformě.
Hřbitov není americký, policajt ano.
A dívá se. Bez povolení vjezd na hřbitov zakázán. Pod pokutou.
Nemám povolení... ani ke vjezdu, ani k tomu autu... ani ke svojí existenci tady... proto chci pryč... musím... 
Ale jemu to nevysvětlím, nedomluvím se s ním. Zastaví mě a už odsud nepustí, nikdy.
Vycouvala zpátky do rovného směru na svou silnici, zpátečka šla v chaotické panice přes zuby.
Půjdu pěšky, auto nechám tady... 
Jenže kde tady... V ulici, jíž přijela, je zákaz zastavení. Do ulice, jíž by se dalo pokračovat kolem dokola hřbitovní zdi a možná ji objet, je zákaz vjezdu. Jednosměrka taky směrem sem. Ulice vpravo se obrací zpátky do směru, odkud přijela. Dá se do ní vjet, ale i v ní je zákaz zastavení. A odstavit auto a nehlásit se k němu už taky nejde, už mě s ním viděl... už se ho nejde zbavit... 
Ani stát na křižovatce...
Ani nechat ho dojít až k sobě...
Jedině se vrátit tou ulicí vpravo, vrátit někam, kde nesmím být... a jezdit ulicemi, tak jak vedou, s nadějí, že se třeba něco stane, objeví...

Tma a škvíra slabě bledší tmy.
Jsi tam...?
Spí tiše. Nechrápe. Neoddychuje nahlas.
Ale je tam.
Až moc tiše. Možná taky nespí. Možná taky naslouchá, možná jsem v tom snu něco... Ani při zadržení vlastního dechu není slyšet ten jeho, možná kdybych se pohnula, zvedla, kdyby zavrzala podlaha, zvedl by se taky... Možná...

I stéblo je záchranný pás, i škvíra světlejší tmy. A na matraci s prostěradlem se leží dobře, tak dobře, že nevadí na ní zůstat ležet i beze spánku, jen ležet a nechávat uklidnit tep... a nebýt úplně sama...

Možná.

_(další)