Nekonečno 54

Bylo to zvláštní. Chvíli. Bylo zvláštní si zvyknout, že den není noc. Že cokoli v tichu měsíčního přítmí patří jen tam, do dne nepřejde.
Jako když se probudí ze sna.
Ranní světlo bíle tvrdé. Ve škvírách.

Na škvíře západka a kroky až daleko za ní.
Dlouho po probuzení. Nepříjemně dlouho.
Jestli si myslíš, že když mám kyblík, víc nepotřebuju, tak to nevíš, jak dlouho vydržím vydržet...

Hlasy zvenčí. Uvnitř komoda s třemi obřími zásuvkami.
Každý by chtěl vědět, co je v nich. Nejen žena.
Musela vynaložit docela dost síly na dvě kovová madla, aby tou nejhornější zásuvkou pohnula. Co nejpomaleji, nejtišeji.
Prázdná.
Druhá, prostřední. Co nejpomaleji...
Prázdná.
Spodní poslední. Už jen o kousek, jen pro jistotu...
Taky...
Ne. Tahle prázdná není.
Ale otevírá se nejhůř, v kleče u země.
Jako když člověk to už nepotřebné a už asi hodně dávno poskládané jen tak nedbale naháže do skříně někam na půdu. Obnošené dámské oblečení. Tričko, košile, džíny... Šortky...
Šortky...
Ty první, tamty, shořely tam v tom domě. Moje...
Bodnutí kdesi pod žaludkem, v krku, v hrudi, všude...
Moje... Z jiného světa...
Tam...dávno...

Každý, kdo hledá v zásuvkách, začíná v té nejhornější a tou nejspodnější končí.
Každý, kdo chce prostě uložit něco, co se vejde jen do jedné zásuvky, uloží to do té první po ruce. Do horní.
Ten, kdo si dá práci naskládat i jen pár věcí až dolů, se baví. Baví představou, jak ten druhý neodolal zvědavosti a všechno, co mohl, prohledával... odshora až dolů...

Chvíli bojovala s myšlenkou všechno zas zavřít a dělat, že tam vůbec, ale vůbec nikdy nenahlédla.
Ničeho tam uvnitř se ani nedotknout.
Jenže bavící se jízlivost mocných chátru v hadrech vždycky bolí víc.

Šortky sedí přesně, je to jako vklouznout do druhé kůže, jen o maličko jsou volnější než dřív, v horku to nevadí. A pocit sama ze sebe je... k nezaplacení...

Tohle chlapi neznají, tu sílu, kterou ženě dodá vědomí, že vypadá dobře.

Bylo to zvláštní. Čekat nachystaná oblečená vsedě v rohu na matraci s rukama napůl v klíně napůl na jednom koleni, poloha plakátového kovboje je pohodlná, zvláštní, slyšet ho jít ke dveřím, otevírat, vidět ho... a nepohnout se, mlčet, protože mlčí on, jen se dívat, jak se jeho pohled sotva dotkl... jen přeletěl... 
Stejně jako před týdnem.
Před dvěma.
Před...
Stejný pololhostejný, poloodstupový chlad. Žádná tichá hřejivá vlídnost. Žádná jiskřička pobavení nad čímkoli. Jen Hi. A pak jen kývnutí, že ven... Nic víc.
A cos čekala...
No přece tohle. Přesně tohle. Věci v komodě jsou přinejmenším od včerejška, ale dnes už není včera, dnes je dnes.
Nevím proč, ale věděla jsem to...
A přesto je to... zvláštní...

Nic z noci se nepočítá?
A nebo je to do rovnováhy, za tu noc? Abych si náhodou nemyslela...?
Nemyslím... Ale myslím...

Snídat a dívat se ze zápraží do slunce, na psa v kruzích běhajícího kolem muže cestou pro cosi do stodoly, bouchnutí dveří od auta tam uvnitř a jdou spolu zas zpátky, pes se i v klusu otáčí a sleduje tvář, sleduje  každý krok, každý pohyb...

Vsedě na matraci za zavřenou škvírou poslouchat hlasy jako vlny vzdáleného moře, jako dotyky, které nejsou tím, co by měly být, a přesto jsou víc, než mají být... Coffee byl taky dotyk, už dávno není, taky zvláštní, že po každém přiblížení ubyde něco, co se zdálo být krokem k tomu přiblížení, už dávno ubylo Coffe, ubylo Beer, ubylo Cigarette a kdoví, jestli ještě někdy vůbec bude It´s no far a cesta lesem dolů, když je zprovozněná sprcha...
Za všechno se platí...

Obědvat a dívat se ze zápraží na psa, jak se celou bytostí nadšeně vrhá proti výtrysku vody z hadice, jak dvouřadem bíle vlčích špičatých zubů mezi ohrnutými pysky chytá a zakusuje proud, uhýbající vlnící se hydru, psí bojový balet a klidný minimalismus s cigaretou na druhé straně, na začátku vodního oblouku...

Jiný svět.
V němž někdo navíc vždycky zůstane navíc.

Posbírat prádlo ze šňůry. Umýt nádobí. Bez odměny pozorností, slovy, jezerem...
Tam šel sám.
Neměl kapky vody na kůži, když se vrátil, cesta je příliš dlouhá na tolik horka, i psí srst na ní téměř stihne uschnout, natož lidská kůže.
Hadí.
Za všechno se platí.
Dvakrát tolik za něco, co bylo víc, než být mělo. Dvakrát tolik v noci, dvakrát méně ve dne.
Vynulování počítadla. Zrušeno, zpátky na start.
Logické.
Jako od neprůstřelné skleněné stěny to odrazí jakákoli očekávání.

Žádná očekávání přijatá, žádná zklamaná.
Naučils mě hrát podle tvých pravidel.
Naučit se znát něčí pravidla... znamená naučit se znát toho někoho...?
Když já vidím do tvých pravidel, vidíš i ty do mých?

„Hmm...“

Pod sprchu.
Co teče teplá.
Tak teplá, že i prastarou, ještě kdysi v dobách ledových dešťů v páře koupelny ukradenou jednorázovou žiletkou se dá oškrábat z nejhoršího. Jen ta nejkritičtější místa, ta nejvíc se potící, ta, za něž se žena nejvíc stydí, když si tam sáhne a ...
Ještě pořád´s mi ji nesebral... I kdyžs musel poznat, že ji mám...
Žiletka už víc neholí než holí, už po předešlém boji s džunglí měla dost. Ale pro to vědomí, že v ohybech těla neraší další namačkaná udušená, potem prožraná  houština... pocit... cit... cit na dotek...

Ten dotek...
Když se sama sebe dotýká vlastní ruka, zdaleka se to neblíží dotykům cizím. Ale paměti to stačí. Po hmatu. Po hladku. Pod vodou, kde všechny druhy vlhka neviditelně splynou...

Vím, že nemůžu vyhrát.
Už ne.
Ale můžu aspoň zkusit neprohrát.
Proč to vzdávat. Není co vzdávat, kde se nebojuje.

Tolik vody slunce neohřálo, kolik by si tělo přálo... 

Slunce nad lesem. Požár v očích, když se člověk dívá přímo proti němu. Když jde od sprchy k verandě. A dívá se na postavu, co jde z druhé strany od stodoly. Podle zvuků uklízel kanystr po dolití do generátoru, barely jsou tam dva a občasné příjezdy pick-upu s nákladem na korbě ty barely nenechají vyschnout, svítit se dá dennodenně do noci...
Pod schody na verandu jí dal přednost. Galantnost s kořeny v opatrnosti.
Tolikrát ho viděla po těch schodech jít. Že za zády ho vidět nemusí, stejně ví. Slyší. Je to ten rytmus, kdy někdo první s kratšíma nohama stoupá krok za krokem schod po schodu a někdo o hodně vyšší dole tři schody počká,  pak se jakoby zhoupne a nahoru vyběhne na tři odrazy ob jeden schod...

Pokud ten první pomalý neztratí svůj rytmus v impulzívním hnutí. Zrychlit. 


Každý chvat mimo rytmus končí špatně, stejně tak cestou ze schodů dolů jako nahoru. Zas šlápnutí bosou nohou na hranu, hranu schodu strhávající kůži nártu, holeně i dlaní, snažících se zmírnit pád, všechno z náručí se rozletělo po schodech a mezerami mezi nimi... Jedno došlápnutí toho rychlejšího vzadu šlo sotva centimetr vedle jedné ruky, druhé o schod níž, ale trochu křuplo. A trochu i heklo. Taky se musel opřít o ruce, aby to ustál, ale ustál, zaplaťbůh, dostat ještě botou do hlavy by už bylo moc...
I tak to chce zatnout zuby, co bolí víc, chodidlo, kotník, nebo holeň sedřená po kosti do ruda, vím, že se jen mlčky díváš, i když já se nedívám, nemůžu, teče mi z očí, nedělám to schválně...
Nebo dělám...? Podvědomě, aby se musel zastavit... a vnímat... Přiznat, že vnímá...
Calamity...
Opatrně zkusila kotník natáhnout, dalo se, dalo se o něj i opatrně opřít, když se natáhla pro ručník...

„Ok?“

Špičkou boty shrnul rozšláplou jednorázovou žiletku do mezery mezi schody. Propadliště dějin.


Ještě by třeba šla...!  – No tak ne, nešla...


Hlavně když ne kartáček na zuby.
Pro ten musela o dva schody níž. Štětiny kartáčku tak trochu od hlíny. A pak zas zpátky.

„Please,“ nádech a výdech, v odhodlání, „give me boots... my...“

"Mine." Aha, zas wrong... „A thongs?“

Sáhla si na chodidlo. Bosé, sedřené, s patou do černých rýh rozpukanou prachem a hlínou. Dej mi je napořád, ne jen na příděl přes les, kudy už nechodím...

Vteřinu mu to trvalo, s očima na té patě.
„Yeah. “

Tentokrát ukázal záda, poslední krok na verandu už nemá smysl řešit.

Tentokrát jeden delší krok ob dva schody i kratší nohy s naraženým kotníkem zvládnou – impulzívní hnutí nikoli mysli, v němž natáhla ruku a dotkla se. Dravčí rychlé otočení.

„Thank you,“ řekla taky rychle. S hadí kůži pod rukou...  ta kůže...

Za co vlastně. Za co mám co děkovat jemu...
Nejen za ty boty. Za oblečení na dně komody.
Za cokoli, i když už to neplatí...

Hodně divný pohled. Stáhla ruku.

„Don't touch.” Kývl hlavou do strany dolů, vedle schodů. “He doesn't like it.”

Až teď si uvědomila to hluboké tiché vrčení.
Psí chlupy po celé délce krku až do půli hřbetu jako dikobraz.
Pohled mají oba stejný...
Když se podívala zpátky nad sebe, tamten pohled se definitivně se otočil do dveří.

O číslo větší žabky přinesl do pokoje za chvíli. Už se stmívalo.
Už neděkovala.
Ani na to nečekal.

Byls někdy na zámku, na skutečném evropském zámku? Na zámku se stářím rozpraskanými zlatavými portréty kníratých šlechticů a alabastrově bílých princezen, v zámecké zahradě s jezírkem a lekníny, pod obloukem mostu hejno zlatých ryb. Plují, sem a tam, všechny současně, všechny jedním směrem, jen odraz letu těsně pod hladinou, jen stěží se oko chytá toho pohybu, a sotva se mu to povede, hejno jako když střihne – v jednom synchronním záblesku se překlopí střemhlav čelem vzad a jede zpátky... A pak zas a zas, vždycky stejně, jen nikdy ne v úplně stejném místě... stejně nečekaně, stejně očekávaně...
Tohle děláš.
Na tohle se dívám.
Ale kdo se naučí s předstihem podívat na tu správnou stranu, tak ten záblesk uvidí...

Nic z noci se nepočítá. Za dne. Každý den běží svůj vlastní závod.
Na počítadle nula.
Zpátky na start.
Ale nic se neztratí. Nic z toho, co člověk řekne, udělá, co přivede na svět, se neztratí, i kdyby se tisíckrát tvářil, že to platilo jen v tu chvíli...

Vím, že dneska v noci se mě nedotkneš. Možná ani v té další.
Ale napořád to není.
I tuhle noc budem poslouchat svůj dech. Jestli ten druhý spí, nebo ne...
Nuluje se jen den, v noci vždycky něco z té předešlé zůstává.

Zhasni. Chci zpátky.