14. 2. 2016

Vlastně nejen tu snídani.
Už pak nikdy neudělal.

Nosil náramek. Z korálků a kůže. Zavázaný na uzel. Takový, co se nikdy nesundává. Dělaný ručně a obvykle darovaný.
Ráda jsem se ho dotýkala. Opatrně, letmo, s živou kůží pod ním. Posvátno nedotknutelné niterné  minulosti na těle chvíli blízkém v přítomnosti. Blízkém čímsi...
"Jedna hezká vzpomínka," řekl jednou. Mohutný, žitím unavený muž s korálky.
Chlap s korálky.
"Líbí se mi," řekla jsem já. "Sluší ti."
"Už ho musím sundat."
"Proč."
Sundal ho.
Z chlapa s korálky zbyl jen chlap.

Vlastně jako by všechno, co šlo pod kůži, vždycky sundal.
Všechno, čeho jsem se dotkla.

Žádné komentáře:

Okomentovat